THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě než se začnu pouštět do delších polemik, chci říci, že tento kotouček obsahuje vše, co bych od dobré české punk-rockové skupiny očekával. Rozjařenou atmosféru, pěkně jedoucí a přímočarou rytmiku, silnou melodiku, která se vám rychle prožere do mozku a nechce se jí ven, nadhled v textech a navíc jako bonus se tu nabízí i saxofon, jenž v celkovém vyznění skupině dodává na zajímavosti a svéhlavosti.
Nebudu zastírat, že když jsem viděl jméno skupiny, název CD a velmi nevzhlednou grafickou úpravu coveru, se kterým si někdo zjevně dal příliš málo práce, přistupoval jsem k této placce s lehkým despektem. O to větší bylo překvapení, když kolem mě kotouček plný odlehčeného punkrocku Mňágovsko-Znouzího střihu po prvním poslechu příjemně prosvištěl a já si ho celkem rád pustil i podruhé. Hned zpočátku mě svoji velmi živou atmosférou posadil na měkký prosluněný trávník letního festivalu, dal mi pivko do ruky a vykouzlil spokojenou a pohodovou atmosféru. Úplně jsem cítil, jak mi líný větřík čechrá vlasy a vyčaroval touhu si VOLANT v dohledné době na nějakém letním festivalu poslechnout. „Točte se pankáčové“ obsahuje jedenáct punk-rockových pecek, které provzdušňuje výrazný saxofon. Při pozornějším poslechu vás zaujme baskytara, jež je zvukově vypíchnuta nad elektrickou kytaru a nese většinu melodických linek. Jestli na něco VOLANTi talent mají, tak je to právě celkem jednoduchá chytlavá melodika, která vás strhne a zapíše se vám do podvědomí už při prvním poslechu. Jedním dechem se asi sluší říci, že jestli na něco skupina talent nemá, pak je to zpěv. O melodické čistotě se může zpěvákům leda zdát, na druhé straně mi to v tomto žánru nikterak nevadí a asi to i k punku patří. Texty jsou mixturou životních patálií, hospodského lamentování, v omezené míře i sociální kritikou s „žánrovým nadhledem“.
Svoje kvality VOLANTi předkládají hlavně ve třetí věcičce, jež nese název „Balada o ruských vlašťovkách“, disponující výmluvným textem a povedenou linkou saxofonu. Následuje věcička s velmi mňágovským závanem na začátku „Vole, vše je stejný“. Asi nejsilnější skladbou celého „Točte se pankáčové“ jest pětka „Sváťa Šváb je anarchista“ – zde bych asi viděl těžiště celého alba. Na druhou stranu zde nenarazíte na výrazně slabší skladbu, všechny vládnou určitou vlezlou punkovou hitovostí a to nemyslím nikterak ve špatném smyslu. Saxofon dodává skladbám na hravosti a vzletnosti, bez něj by VOLANTi ztratili svoji největší devizu a sklouzli do lehkého nadprůměru podobných skupin, kterých je poměrně požehnaně. Abych nezapomněl, na CD najdete i videoklip ke skladbě „Když už nezahynu“, proudící přesně ve volanťáckém duchu, tedy většina se odehrává na festíku, lidi paří, svítíčko sluní, štípy mouchaj… no vždyť to taky znáte.
„Točte se pankáčové“ je album obsahující vše, co by dobrá česká punk-rocková deska obsahovat měla.
8 / 10
1. Moje jižní Čechy I
2. Přišla dírou v podlaze
3. Balada o ruských vlašťovkách
4. Vole, vše je stejný
5. Sváťa Šváb je anarchista
6. Lehnu si tak na záda
7. Každý správný dnešní člověk
8. Na baru chlapík povídá
9. Z hospody jdu rovnou domů
10. Když už nezahynu
11. Život není žádná láce
12. Pod hospodským stolem
13. Moje jižní Čechy II
Točte se pankáčové (2005)
Paramo, Semtín, Pervitín (2002)
HChKRDTN (1999)
Volant 1. (1997)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Cecek Records
Stopáž: 40:30
Produkce: Zdeněk Šikýř, Volant
Studio: Hostivař
Okrem metalu mam rad tiez nejaky ten punk, ale toto je presne ten typ, ktory nemam rad. Naj. skladba: Život není žádná láce
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.